Vše o životě , o seznamkách, o trápení i radostech

se rozepsat,to je jen střípek ze všeho co může jednoho člověka potkat.

Tak jsem vykulenej co se dá zažít. Ale napsala jsi to skvěle a mám pocit že by to stálo i za publikování. lecky životní trable i úspěchy mohou pomoci druhým.

Žije se mi celkem dobře a proč ne.Jsem docela soběstačná.Co jsem se nenaučila dříve,to jsem dohnala teď.Ale musela jsem si sáhnout až na úplné dno života a bytí.Minulý život plynul jako voda v klidné řece,sem tam byla nějaká ta vlnka,ale dobře mířeným pádlováním a nasměrováním kormidla se voda opět zklidnila.Neznám manželé,kde by se něco nedělo.Jenže my jsme oba uměli pochopit jeden druhého.Žila jsem se svým mužem v klidném vztahu.Respektovala jsem ho a měla jsem k němu úctu,bylo to i naopak.Můj muž byl rozvedený,když jsem jej poznala a měl ve výchově dvě děti,dceru a synka.Mě bylo 20 a jemu 33let.Takže jsem se vdala a měla jsem najednou dvě malé děti,manžela a tchýni,žili jsme všichni ve společné domácnosti.Kdy začaly trable? Když se nám narodil nejmladší syn ze tří dětí.Narodil se předčasně a kdyby nebylo lékařů,nebyl by tady.Byl postižený a stále nemocný.Prošel nesčetně operací a já s ním,obrovský nápor na nervy,ještě k tomu fungovat jako matka u ostatních 4dětí a do toho ještě manželova maminka po komplikované zlomenině krčku.Ale zvládali jsme,museli.Syn je dnes vyléčený a já jej připravuji na střední školu,ale to už je připravuji sama.Manžel před necelými třemi roky náhle zemřel.Zemřel doslova a do písmene z hodiny na hodinu.Ještě jsme spolu vtipkovali,měl neuvěřitelný smysl pro humor a než jsem stačila dojet za dětmi domů,byl mrtvý.Bez rozloučení,beze slov Mám Tě rád.Odešel a nám se náhle zhroutil celý život.Nechal tady pět krásných dětí,jedno vymodlené vnouče,celou svou milující rodinu a mne.Kdo neprožil,nepochopí co se odehrává v duši.Najednou jsem byla na celou tu velkou rodinu sama.Ale čas plynul a já myslela,že nic horšího se nemůže stát.Stalo se.Dcera jela s příbuznými na hory,já jela v autě za nimi.A pak se to stalo,protijedoucí trambus je smetl z vozovky plnou rychlostí.Bylo to jakobych se dívala na špatný film.Viděla jsem auto,kterému najednou odlétla střecha.Viděla jsem otce snachy jak prolétl bývalým sklem přímo na předek trambusu,viděla jsem babičku,která se nějakým způsobem narazila na volant,viděla jsem svou dceru,svou milovanou dceru,jak vylétla do vzduchu a přistála v příkopě.Brzdila jsem jak šílená.Těm dvěma jsem pomoci nemohla,má dcera bez velkých následků přežila.Tam bylo mé dno,tam jsem už nevěděla jak dál a co dál.V jednom roce tolik neštěstí.Tam bylo dno života.Nějaký čas jsem stále nechápala.Ale pak jsem si uvědomila,že mám děti,že za ně nesu veškerou odpovědnost a že za žádnou cenu se nesmím do toho dna zahrabat.Tento pátek jsem se byla podívat v minulosti a vzpomínkách.To byl můj poslední návrat do minulosti.Moje děti jsou ten odrazový můstek a pokud budu mít ještě štěstí a najdu někoho sobě blízkého,budu si jej vážit a budu jej ctít,protože vím,že člověk nikdy neví....a jak se říká "Díky za každé dobré ráno"Dalo by se toho napsat hodně a hodně,tohle je jen výňatek z mého života,ale musím také nechat místo jiným:)LAO-C napsal :Nejmocnější je ten,kdo přemůže sám sebe.